Četla si a zdálo se, že tomu, na co se dívá v časopise, opravdu rozumí. Přesto, že jí mohly být tak tři čtyři roky. V očích měla porozumění, jaké se moc nevidí. Byl to spíš nepředstíraný zájem. I v tom, jak seděla, bylo něco opravdového – jako by to, co dělala, mělo smysl. A basta.
Blonďatá s culíky asi od maminky, v tričku, sukni a sandálkách. Prostě tak trochu jako z reklamy na roztomilou holčičku.
Ale nějak opuštěnou holčičku v regále.
Ten regál byl asi dva metry vysoký a čtyři metry dlouhý. Plný novin, časopisů a křížovek. Dole měl dřevěný rantl a na něm ta holčička seděla. Kolem jezdili lidé s nákupními košíky a zastavovali u ovoce a zeleniny nebo mířili do rozlehlých prostor supermarketu, kdo ví pro co.
Rty se jí pohybovaly. Četla tiše v časopise, který měla otevřený na stránce s komiksem. O čem byl, poznat z dálky nebylo.
Usmála se. Skoro nepatrně. Pochopila asi složitý obrázek nebo jí něco v komiksu udělalo radost?
Stál jsem tam a díval se na ni. A když píšu stál, tak myslím stál! Jako sloup vrostlý do dlaždic. Bez pohybu. A díval jsem se. Ani si nevybavuju, kdy jsem takhle stál a díval se. Nic takového jako podívat se a jít dál. Ale doopravdy se dívat a přemýšlet nad tím, co vidím. A cítit, že se přede mnou něco děje, že vidím život a že mi to něco dává.
Nádech a výdech. Takový ten, co cítíte každou molekulu vzduchu, jak proniká do vás – rozpíná vás a pak zase ven. A znovu. A znovu. Znáte ten nádech, co ho slyšíte a cítíte? Možná je i vidět. Je to ten nádech, co vás z venku obrátí do sebe. Ona tam sedí tak, že vidíte něco ve své duši. A chvíli se bojíte – co když je to vlastní chyba? Ne – takové věci vidí člověk jindy a jinak. Ona je zrcadlo.
A pak projde někdo kolem. Víc blízko, než aby to šlo ignorovat. Takže je po všem…
Okurku, jablečný džus, jogurt pro přítelkyni, časopis a co mi padne do oka. Ano, pro to jsem tady…
Přijde žena s košíkem. Něco v něm veze, ale není vidět co, a spěchá. Je hezká tak jako ta holčička. Je to její maminka. Říká jí jménem, podává ruku a vede pryč. Někam do supermarketu. To znamená pryč ode mě, protože já ještě pořád stojím. Jde s ní ráda. Vrátí ten časopis, kde byl a neprotestuje. Usmívá se – těší se, že jdou dál i z toho, že se pro ni máma vrátila. To pak máte těžko pocit, že vám ji bere.
Jde se taky. Koupit ty věci. Ven a dál. Ale ten obraz byl tak neobvyklý, že si ho nesete s sebou. Až nakonec přijdete na to samé místo. Je jedno, jestli druhý den nebo za měsíc. Ona byla pořád s vámi.
Tak jen zpomalíte v kroku, abyste si to připomněli ještě víc. Usmějete se. Jako se usmála ona.
Mockrát jsem si říkal, že to vlastně byla divná scéna. Tedy, že bych měl spíš myslet na to, že takhle to přeci být nemá. Že malé děti, co to neumí, nečtou. A už vůbec ne časopis v regále v supermarketu. A co je to za dobu, že děti vyrůstají ve vleku rodičů pobíhajících po supermarketech a hypermarketech?
Ale pak jsem pochopil, že o to tam nešlo. Nic divného na tom nebylo. Naopak. Ona tam patřila a já tam přišel v pravou chvíli, abych viděl holčičku, která opravdu četla. Která pochopila, co se v tom komiksu psalo. Ano – pochopila to po svém a přiměřeně věku. Ale pochopila. Když se usmála, bylo to vidět. A o to přeci při čtení jde. Pochopit.
Ta holčička tam v žádném případě neseděla jen tak. To co tam dělala, dělala doopravdy a viděla za závoj, který vypadal na první pohled divně, ale skrýval se za ním život, jaký má být – o něčem… o tom úsměvu… o tom, co není vidět, ale je…
TAKŽE TAK…