Reklama
 
Blog | Tomáš Přibyl

TAKŽE TAK: Jak jsem pojmenoval dva kocoury

Moje budoucí tchýně má dvě koťata. – Nejdřív měla kočku a kocoura. Mikeše a Micku a Micka měla koťata. Kdo byste čekal, že s Mikešem, zklamu vás. Kočky jsou stejný potvory, jako některý ženský.

   Ale třeba Mikeš fakt nebyl k tomu, aby tenhle souboj o otcovství vyhrál. Když se na něj dívám, je mi jasný, že mu to bylo nejspíš fuk. Vypadá totiž jako pohodář, kterého ani možnost užít si nerozhodí.

   Ale to je jedno. – Ta dvě koťata už jsou trochu odrostlá a já jim pořád vymýšlím jména. Docela dlouho je neměla, a i když už teď mají, nepřestal jsem. Oba jsou to kocouři. První je celý mourovatý a druhý je mourovatý na hřbetu a hlavě a břicho a packy má bílé podobně jako jeho máma Micka. Mikeš je černobílý a mnohonásobně víc černý než bílý. Podoba tedy žádná a ve vsi mourovatého kocoura nikdo asi nemá. Takže otcem byl nejspíš nějaký potulný švihák.

   První dvě jména, která mě napadla, jsou po jedněch z nejznámějších bratrů v dějinách Evropy. Romulus a Remus. Pravda – vlčice je neodkojila a ves, ve které žijí, má čtyři obydlené chalupy, takže žádný Řím. Připadalo mi to ale vznešené, jak kočky umějí být. Navíc mi připadají oba kočičáci hrdí, takže mi to k nim i pasovalo.

Reklama

   Nicméně se to neujalo pro svou nepopiratelnou složitost při volání na ně. Chtěl jsem se držet dál bratrské myšlenky, sám jsem ze tří bratrů, ale další jména mě nenapadla a tak jsem se soustředil na to, jak vypadají. Pojmenoval jsem je proto Polomourek a Polobobeš.

   Polomourek je asi jasný a k Polobobšovi se vztahuje jedna trochu složitější myšlenková konstrukce. Budoucí tchýně měla dřív celomourovatého kocoura, který se jmenoval Bobeš a ten celý mourovatý z kočičích bratrů je velikostí poloviční, tak proto Polobobeš. A taky proto, aby oba měli jednu část jména stejnou a bylo jasné, že jsou bratři.

   Hned jsem si přestavil, jak na ně moje budoucí tchýně volá ze zápraží. „Polomourku, Polobobši! – Kde jen ty moje půlky jsou?“

   Už jsem na světě pár věcí pojmenoval. Mou dceru, noviny, i přítelkyni dávám různá roztomilá jména. Nikdy mě to ale nevzalo tak, jako u dvou kočičích bratrů. Budoucí tchýně už jim říká Mourku a Šmudlo, ale pro mě zůstanou napořád Romulus Polomourek a Rémus Polobobeš. Jasně – na kocoury to zní komplikovaně, ale říká mi to o nich, jak vypadají a taky to odráží jejich vznešenost a hrdost.

 

   Nevím, jestli jste někdy přemýšleli o pojmenování. Všimli jste si, že hodně věcí by bez svého jména nebylo tím, čím jsou? Třeba naše automobilka Škoda. To slovo v češtině znamená něco úplně jiného, ale to jméno už bude představovat Škodovky, dokud se budou vyrábět. A tak by se dalo pokračovat. Třeba s pískem můžete vyrazit na stavbu nebo se v něm procházet po pláži. Pokud se ale bude chtít projít po Písku, určitě k tomu nemusíte jet hned k moři – stačí přijet k nám na jih Čech.

   Kdyby se Škodovka nejmenovala Škodovka, bylo by to přitom úplně jiné auto. Nejen že by se jinak jmenovalo. Určitě by i úplně jinak vypadalo, jezdilo a pro lidi představovalo něco úplně jiného. Proto, když dáváte jméno, vlastně tvoříte. Když pojmenujete dítě, dokončíte jím proces jeho stvoření a přijmete ho za své. Prostě přidáte poslední dílek do mozaiky, která pak může konečně ožít. Když píšu ožít, mám na mysli dostat nějaký význam.

   Pokud se tedy někdy dostanete do situace, že bude na vás něco pojmenovat, važte si toho. I kdyby to byli jen dva kocouři. Nejen, že ovlivníte pojmenovaného tím, jak si ho budou ostatní pamatovat, ale když takhle někomu vdechnete život, spojí vás to a dá smysl i vám…

 

TAKŽE TAK…

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama