Reklama
 
Blog | Tomáš Přibyl

TAKŽE TAK: Jak udělat z posery na pět minut hrdinu

Víte, kdy vám zaručeně padne červená na všech semaforech v Českých Budějovicích? Když sem pojedete na Silvestra na zubní pohotovost s děravou osmičkou, která nepředstavitelně bolí.

   O zubech se nemluví, říkává můj táta z pověrčivosti, aby se neozvaly. Tohle ale byla před několika lety událost, která pro mě znamenala mnoho zubních poprvé. Taková mužsko-zubní iniciace.

   Tehdy jsem si myslel, že umřu (podobné obavy mívám při zdravotních potížích často). Vlastně jsem si tím byl jistý, a kdybych se dokázal soustředit na cokoli mimo bolest, možná bych si to i přál, protože by to bylo vysvobození. Prášek nezabíral, cesta se vlekla a bolest se šířila levou částí hlavy. Pamatuju si, že jsem ji cítil snad od nosu až někam daleko za ucho a šíleně pulsovala. Zuby mě před tím i potom párkrát slušně vzaly, ale tohle byl prostě masakr.

   Do čtvrtého patra nemocniční budovy mě vyvezl výtah už jako naprostou trosku. To nejhorší na mě ale teprve čekalo. Přede mnou byla fronta zhruba patnácti lidí!! Po tom, co byl jeden v ordinaci deset až patnáct minut, jsem odhadl čekání na přibližně tři hodiny totálního pekla. Sedl jsem si na schody (čekárna byla plná) a propadl zoufalství.

Reklama

   Přítelkyně mi věnovala co chvíli soucitný pohled a vyřizovala SMS a hovory s omluvami, že na silvestrovské oslavy, kam jsme byli pozváni, dorazíme s nepředvídatelným zpožděním. A já sem tam zaregistroval, že přišel nějaký další nešťastník, který půjde na řadu až po mně.

  

   Pokud jde o zubaře, bojím se prostě všeho. I pravidelných kontrol, na které chodím dvakrát ročně. Dostal jsem do vínku, že se mi na křesle špatně dýchá a zvedá se mi žaludek. Takže i kdybyste mi odpřísáhli, že v ordinaci mě nic nebude bolet a zubař si se mnou jen popovídá, budu se bát.

   Bolestí a strachem paralyzován jsem byl schopen pouze si chladit tvář trochou vody v plastové láhvi. Byla spíš vlažná, ale věřil jsem, že bolest trochu otupuje. Občas jsem se trochu napil, douškem zub ochladil a na vteřinu nebo dvě zažil malou úlevu.

   Byl jsem tak vyřízený, že jsem se bál i vzít si druhý brufen. Aby mě napadlo dát prášek jednomu chlapovi, který vypadal, že žádný neměl a bolestí se rozbrečí nebo pukne, to ani náhodou.

   Asi po hodině jsem si ale konečně druhý prášek vzal. Ne proto, že bych věřil, že mi pomůže. Když nezabral ani trochu první, nečekal jsem, že druhý by jakkoli mohl pomoci. Ale proto, abych udělal alespoň něco.

   Bolesti jsem se nezbavil ani náhodou, ale po další půl hodině jsem začal vnímat okolí. Asi jsem tak otupěl, že jsem si na peklo v hlavě zvyknul. Lepší by ale možná bylo, abych v agónii vydržel až na křeslo.

 

   Jestli jste na zubní pohotovosti nikdy nebyli a čekali byste, že uvidíte spoustu lidí, kteří si na tváři drží kapesník a úpí, byli byste zklamáni. Většina jen tiše seděla, čekala nebo si maximálně povídala s tím, kdo je přivezl. Zapamatoval jsem si dva kluky čekající přede mnou. Oba měli na tváři velký otok jako lev v seriálu o Krtečkovi v dílu, kde mu v zoo trhá zub.

   Prvnímu mohlo být tak dvacet. Celou dobu – dobře přes dvě hodiny – seděl na bobku se zavřenýma očima a ani se nepohnul. Ve tváři měl soustředění a klid jogína a přesvědčil mě, že bolest je možné zvládat jen vůlí.

   Tím druhým byl asi pěti šestiletý chlapeček. Tvářil se smutně a občas si položil na bouli na tváři ruku. Myslím, že za celou dobu nic neřekl, ani se na nic nezeptal a odevzdaně absolvoval vše, co mu máma řekla.

   Styděl jsem se, že nedokážu zvládat bolest, jako oni. Nikdy jsem si o sobě nemyslel, že jsem hrdina – naopak vím, že pokud jde o bolest a zubaře, jsem srab a můj strach ještě zhoršovaly zvuky ozývající se z ordinace. Vrtačka, sténání a chrchlavý kašel někoho, kdo měl neskutečný zánět průdušek nebo hulil 200 cigaret denně.

 

   O zubech se nemluví i proto, že jsou svéhlavé a dělají si, co chtějí. Takže jako na potvoru zub – sviňa – přestal pět minut před tím, než jsem přišel na řadu, bolet. Nevěděl jsem, jestli z toho mít radost nebo vztek. Kupodivu mě ale ani nenapadlo, že dovnitř nepůjdu. Jen jsem nad absurdností situace kroutil hlavou.

 

   O tom, co se dělo uvnitř, si pamatuji jen dvě věci. Ten doktor byl stejně milý a ohleduplný jako můj zubař a všechno šlo neskutečně rychle. Okamžitě věděl, že to dělá osmička, za chvíli měl v ruce injekci na umrtvení, a když jsem se zeptal, kdy asi zabere, řekl, že už by mohla. Trochu se zubem zaviklal, vzal kleště, jen to tiše chřuplo a bylo po všem.

   Děkoval jsem asi desetkrát, a když jsem sestře dával 90 korun jako poplatek za pohotovost, rozkašlala se tím hrozným kašlem – už mi ale nezněl tak děsivě.

   Pocit úlevy z toho, že bolest je pryč a zvládl jsem to, ve mně vyvolávala euforii. Byla to první osmička, o kterou jsem přišel, poprvé jsem byl na pohotovosti a poprvé jsem se tam potkal se zubařem, který má dlouhé německé jméno, a který tam byl zatím pokaždé, když jsem tam od té doby ještě dvakrát musel s jinými zuby.

 

   Když vám v rodině rostou moudráky, které za moc nestojí (podobnou historku za sebou mají i oba mí bratři) nic s tím nenaděláte. Ani pravidelné návštěvy u zubaře nezabrání takové nečekané lapálii. Čelit se tomu dá jen tím, že se z vás na chvíli stane hrdina. V mém případě na pět minut, kdy zub přestal bolet. Ono totiž není hrdinství jet na pohotovost s bolavým zubem – to je zoufalá nutnost. Hrdinství je se strachem vstoupit do ordinace, když vás zrovna nic nebolí 🙂

 

 TAKŽE TAK…