Reklama
 
Blog | Tomáš Přibyl

TAKŽE TAK: Od vánočního stromku k cestě životem

Pro začátek musím uvést pár čísel. Jsou důležitá, abyste si mohli představit absurdnost základního sdělení tohoto, doufejme, ne příliš dlouhého textu. Takže – 38 – 63 – 153.

   To první je můj tehdejší věk, to druhé říká, kolikáté narozeniny krátce před tím oslavila moje máma. To třetí je její výška. Prostě jsem chtěl napsat, že jsem dospělý chlap, kterému táhne na čtyřicet, má malou šedivou maminku a přesto mám kresbu vánočního stromku u našich na lednici. – Máma ji tam dala před Vánocemi.

   Jestli to není absurdní, tak k popukání určitě. Psychoterapii mi ale nedoporučujte – má to jednoduché a velmi prozaické vysvětlení. Byl jsem u našich krátce před tím na návštěvě a máma právě hlídala vnoučata – mojí neteř a synovce od mladšího bratra. Jednoduše přitom potřebovala dojít nakoupit a ty dva špunty pohlídat. Takže jsem se jako chlap označený soudy za dobrého otce hodil.

   Protože to bylo v Adventu, neteř a synovec malovali dárky. Ne něco konkrétního jako třeba fialového poníka, ale krabice převázané mašlí. Sedět s nimi u stolu mě moc nebavilo, ale ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že nemají pod co ty dárky dát, jsem vzal do ruky zelenou pastelku a dal se do kreslení vánočního stromku.

Reklama

   Když jsem pak u našich byl o pár dní později, uviděl jsem mou kresbu na lednici a musel jsem se smát! Máma si myslela, že to malovala neteř a protože byl stromek na její věk povedený (na můj asi nic moc) dala ho na lednici. Tedy na výstavku, jak je jako učitelka z mateřské školy za víc než čtyřicet let praxe zvyklá.

 

   Teď by vás asi kde kdo začal přesvědčovat o tom, jak je skvělé, úžasné a kdo ví co ještě se vracet do dětství. Přiznám se, taky jsem o tom hodně dlouho přemýšlel. Zejména, když jsem se na kresbu včera díval a začal psát tenhle text.

   Zarazilo mě, že by šlo o nudné klišé. Každý, kdo jen trochu o životě přemýšlí a jen jím nepluje, ví, že to, jak vidí děti svět, je fascinující a poučné. Jenže na to, abyste viděl úžasnost dětství, musíte být dospělý. Jako dítěti vám prostě přijde normální být dítětem.

   Místo toho jsem proto došel k dalšímu klišé: Každý věk je něčím krásný a zajímavý, jen si to člověk uvědomuje před tím nebo potom. Vyplývá z toho, že ať už jste v jakémkoli věku, nevidíte, co máte, a to jen proto, že každá životní etapa umí být taky pěkně těžká.

   Na výběr, jak si od současnosti odpočinout, přitom nemusí být nutně jen dětství. Jste v důchodu? Odskočte si klidně do jakékoli části dospělosti. – Ať už to pro vás znamená cokoli. Já byl v dětství nedávno a bylo fajn zapomenout na chvíli na všechny starosti s vyděláváním, vztahy a plánováním toho, co chci, co bude. Mám na to památku na ledničce u našich.

   Příště nebudu čekat na náhodu a vypravím se do svého důchodu. – Tedy do své představy o něm. Uvařím si čaj, sednu si v parku na lavičku a budu si užívat jistotu toho, že třeba dvanáctého mi přijde důchod a výplata ze spoření, že vím o životě víc než mladí a pořád ho mám nemalý kus před sebou nebo všech úspěchů, které se mi určitě ještě povedou. A budu tam alespoň dvě hodiny týdně.

   Na cestování životem potřebujete jen fantazii – třeba vám to ukáže věci i z jiné perspektivy a někam se tím posunete.

    Takže, kam si vyrazíte nabrat sílu nebo vidět, že to nemáte tak zlé, jak si někdy myslíte?

 

    TAKŽE TAK…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama