Reklama
 
Blog | Tomáš Přibyl

TAKŽE TAK: Pes, který poráží PC

Náš Kuba je ředitel sídliště. Ocas nosí hrdě až namyšleně nahoru. Pichlavýma hnědýma očima jorkšíra všechno kolem sleduje a co může, to vočuchá a vočůrá.

   Problém je, že na to nemá figuru. Váží něco přes dvě kila, nožičky jako čtyři tyčky a ještě má nějakou vrozenou vadu trávení, kvůli které mu bývá občas blbě. Přesto má srdce rváče, jako každý správný teriér. Na každého většího psa, který se mu připlete do cesty, zuřivě vrčí a pokud se přiblíží víc, urval by vodítko a kolegu psa by bez slitování roztrhal na kusy. Taková drobnost, jako že si to chce rozdat se psy, kteří jsou o třicet kilo těžší, ho absolutně nezajímá.

   Jinak je to ale mazel. U našich, kde bydlí, má na dveřích cedulku VÍTACÍ PES, což je pravda pravdoucí a na každou návštěvu vrtí bleskovou rychlostí ocasem a chce drbat a hladit. Když vás dlouho nevidí, opře se vám předními tlapkami o nohy a nedá pokoj, dokud ho nepodrbete na bříšku. A jak roztomile si při tom dokáže přejíždět tlapkou po tlamičce a říkat tím „Ještě…“

   Má přitom jednu vlastnost, kterou si sám určitě neuvědomuje. Potřebuje venčit! Když je mu dobře a neprší (déšť nesnáší, a když lije, vočůrá první strom před barákem a vrací se domu) musí nejméně čtyřikrát denně ven, kde to zbožňuje.

Reklama

   Většinou chodí s rodiči, ale občas vyjde řada na mě, když jsem u nich, kde máme redakci a naši mají zrovna něco jiného na práci v jeho pravidelném termínu. Pro člověka, který většinu času tráví na židli u počítače a neustále něco čte, píše a rozhoduje, co s jakou informací udělá nebo vybírá, co z nabídky vezme do novin, je taková vycházka s ředitelem sídliště výletem na jinou planetu. Kuba mě při ní bere do světa, kde je hlavní jen pár věcí – značkovat, ulevit si, seřvat všechny psy a očuchat prdelky všem fenkám, které potkáme.

   Trvá to tak patnáct dvacet minut podle toho, jak dlouhý okruh vybereme a je to jako vypláchnout se a naplnit se čerstvým životem.

   Nemyslím jen to, že jste na čerstvém vzduchu a venku v městské přírodě sídliště, že slyšíte ptáky, svítí sluníčko nebo je všude různobarevné spadané listí, že můžete pod stromem najít lesklé hnědé kaštany, že chodíte po pěšinách v trávě a že každé nadechnutí je radost.

   Myslím to, že mě Kuba bere do svého jednoduchého světa, dává se mi na starosti a nutí mě hlídat jen pár věcí – aby nezabil žádného psa a nevyvolal tím skandál, aby nezplodil s neznámou fenkou nějaký to štěkanátko a abych po něm uklidil bobky, které sem tam vyprodukuje. Vytrhává mě tím ze světa, kde přijde od redakce dvacet tisíc e-mailů ročně – nepočítám spam – kde dávám do novin čtyři tisíce inzerátů a napíšu nebo zkontroluju a vložím do novin stejný počet zpráv ročně, ze světa kde stokrát kliknu a táhnu myší, abych vydal jednu zprávu, a kde jdou počty napsaných znaků do milionů.

   Prostě mě ze světa, kde počítače umožňují novou a novou práci, bere do světa, kde na patnáct až dvacet minut můžu zvednout hlavu a zapomenout na to, co nám diktuje virtuální svět.

   Počítače sice ještě nemají vlastní inteligenci, ale už mají dávno moc přikovat nás na jedno místo a kupit před námi další a další úkoly.

   Neskutečnou moc, kterou ale dokáže porazit jeden malý pes… 🙂

 

   TAKŽE TAK…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama