Netuším, kde se to naučil nebo jestli to má od někoho. Snad to pochází z doby, kdy k jeho povinnostem vojáka základní služby patřila i práce knihovníka útvaru. Jestli si může někdo někde uvědomit, že knihy mají vůni, je to právě v knihovně.
Navíc v té době hodně četl. Doma má vydání knih, na kterých může ukazovat, jak byly na přelomu 60. a 70. let levné. Třeba kniha za deset korun zní dnes spíš jako sci-fi, než jako vzpomínka na pár desetiletí vzdálenou minulost.
I při čtení mohl přijít na to, že každá kniha má svou vůni. Musela ho vždy jemně udeřit do nosu a jednotlivé vůně se mu začaly spojovat s příběhy, které právě četl.
Každopádně vždy, když dostane knihu, což u nás bývá nejčastěji na Vánoce, s rozzářenýma očima ji otevře – nasaje labužnicky její vůni a pak zaboří nos přímo mezi stránky. A protože děti napodobují rodiče, začal jsem to jako kluk dělat taky.
Musím dodat, že mi na tom nepřišlo nic divného. Naopak dodnes to považuji za normálnější, než knihu jen přečíst. Netuším, jestli to bylo jeho příkladem nebo to ve mně bylo zaseté dávno před tím, ale kniha pro mne nikdy nebyla jen příběh, ale i cosi hmatatelného s obsahem spojeného.
Dodnes si pamatuji vůni jedné z prvních knih, kterou jsem četl – Vinetoua od Karla Maye. Nebo to, jaký měla obal na pohmat, jestli rohy byly ostré nebo zaoblené, jak šustily stránky, že látková záložka byla lesklá a prsty po ní lehce klouzaly, i ten kontrast absolutně bílého papíru a černých drobných písmenek.
Je to trochu jako s vůní a chutí vína. Když ochutnáte nosem hodně knih, začnete v nich už před přečtením rozpoznávat, jestli jsou o lásce, válce, dalekých krajích, vesmíru anebo o zklamání a bolesti. Prostě zjistíte, že to není jen vůně lepidla, které stránky drží pohromadě.
Asi to zní potrhle a možná i je. Ale mně tím táta dal lásku ke knihám, která mi i navzdory dyslexii a dysgrafii vydržela a ukázal mi, že svět a slova nejsou jen to, co člověk vidí…
TAKŽE TAK…