Abyste rozuměli – chápu, že doba má být vždycky něčím posedlá. Jako aby o něco šlo. Ale proč sakra to v naší době musí být diety? Respektive ženské diety. Nedávno jsem někde četl výsledky studie, podle které ženy myslí na jídlo a svou váhu častěji, než muži na sex. A protože jako chlap vím, jak často myslím na sex, musím konstatovat, že vám dámy už musí z vlastní váhy totálně hrabat.
Rozhodl jsem se na dnešní antižravou dobu reagovat další věcí, kterou jsem o jídle někde četl. A sice citátem řady doktorů a odborníků: Strava má být pestrá.
Původně jsem chtěl své nové heslo vykládat tak, že sežeru, na co přijdu. Ale to mi doma neprošlo. – Jako kdyby nestačilo, že se člověk nemůže svobodně přecpat, ještě to málo, co smí, musí být „zdravé“.
A jsme zpátky u mě a zelí. Myslím, že v pozorování vlastní maličkosti jsem jeden z nejlepších a nedávno jsem dospěl k názoru, že mám nedostatek minerálů a musím jíst víc zeleniny (ne, pozorováním sebe sama nemyslím, že jsem hypochondr).
Hlávka zelí proto putovala do košíku k pečivu, kytici růží pro přítelkyni a citrónům. O kus dál jsem přidal banány a věci v košíku přeskládal, aby nemačkaly kytici, koupil ještě pomazánku a jablečný džus.
A co čert nechtěl, doma jsem zjistil, že to roztomilé zelí nemám. Jo, fakt jsem ho zapomněl v supermarketu. Ne až u pokladny po tom, co mi ho napočítali. Až takový vořech nejsem. Ale při tom přeskládávání zůstalo někde u zeleniny.
Přišel jsem na to, až potom, co jsem rozplakal přítelkyni. Měla těžké období po nemoci, v práci toho bylo taky dost a ještě nemoci v rodině. Proto jsem koupil tu kytici růží. Abych jí udělal radost a zlepšil náladu. A ona se samým dojetím rozplakala.
Pak jsem odhalil neexistenci zelí mezi věcmi, které jsem nakoupil. Ukázalo se, že na antižravou dobu sice nadávám, ale už jsem také chycený. Nedal jsem si svou oblíbenou a podle přítelkyně nezdravou vysočinu, ale přes veškerou vrozenou mužskou lenost jsem se oblékl a došel pro hlávku zelí znovu.
A světe div se – opět jsem ji ztratil. Jo – první, co mě napadlo, bylo, že jsem fakt vořech. A vyhlásil jsem den, kdy se ztratilo zelí.
Nakonec jsem se toho salátu přeci jen dočkal. Když jsem ho dojedl (že jsem si k němu dal vysočinu a housku, prosím přítelkyni neříkejte), seděl jsem u stolu, na kterém stála kytice za pár korun ze supermarketu. Psal jsem o té hlávce zelí a myslel na to, že mnohem důležitější bylo, že jsem koupil ty růže…
Táta říkává, že „vod jídla je jeden živ“, doba k tomu dodává, že antižravci vyhrávají, ale ty rudé květy přede mnou říkaly, že strava je jen pohon a člověk žije díky jiným věcem…
TAKŽE TAK
Jo a podruhé jsem tu hlávku zelí zapomněl v předsíni, když jsem se zouval. Na některé věci jsem fakt vořech 🙂