Reklama
 
Blog | Tomáš Přibyl

TAKŽE TAK: Jak se naslouchá šepotu života a smrti

Přemýšleli jste někdy, jak si srovnat věci v hlavě? Nemyslím tím, co je nebo není správné a co dělat, jak se chovat. Mám na mysli, jak k tomu dospět.

   Po setmění bylo pořád teplo. Babí léto prožívalo svůj vrchol a noční obloha byla jasná. Zářily na ní tisíce hvězd a jejich světlo nepotlačilo ani těch pár lamp okolo. Takové začátky nocí bývají plné klidu, kdy vám žár z celého dne dává dostatek jistoty i síly.

   Seděl jsem na lavičce s hlavou obrácenou k nekonečnosti prostoru na nebi a upíjel přeslazené kafe z automatu. Vedle mne se bavily dvě ženy. To, co říkaly, znělo divně. Jedna vyprávěla o nějakém setkání více lidí – možná o rodinné nebo firemní párty. Druhá na sobě měla župan, kouřila a plánovala, co budě dělat, až se vrátí domů.

   Byl to podobný dialog, jaký vedou manželé ve filmu Účastníci zájezdu. Na konci se před odjezdem baví o tom, co budou dělat, až přijedou domů. On si slibuje, jak si dá konečně pořádné české pivo a ona řeší, jak bude prát. Říkají to na střídačku bez ohledu na toho druhého, takže to zní jako dialog, ale vlastně je to střídání dvou monologů.

Reklama

   Ani nevím, jak dlouho to trvalo, ale uvědomil jsem si, že naslouchám. Ne těm dvěma, ale okolí. A protože jako většina lidí řeším chtě nechtě nejdřív sebe, byl to pro mě tak trochu šok a zároveň to bylo příjemné zjištění.

   Navíc mi to, co jsem „slyšel“, přinášelo klid do duše, který jsem potřeboval. Tehdy jsem to bral tak, že přesně takhle se musím naučit hledat smysl někde tam venku. Bylo mi jasné, že jestli někde je, tak je to právě tam a stačí ho zkombinovat s tím, co si nesu v sobě, abych došel k poznání. Nebo osvícení – říkejte tomu, jak chcete.

   S odstupem musím říct, že tohle je pro mne ten hledaný způsob z úvodu, který odpovídá na otázku, jak hledat. Snažím se ho používat častěji, ale většinou na něj zapomenu nebo se mi nedaří. V tu noc jsem na něj přišel náhodou a byl důležitý k tomu, co mělo přijít.

   Za zády jsem měl nemocnici, ve které ležel tatínek mé přítelkyně po těžké mrtvici. Lékaři si nehráli na prognózy, ale otevřeně omluvili o tom, že brzy zemře. A celkově bylo odtud cítit bolest, strach i nejistotu. Byl to okamžik, kdy jakoby nic nesouviselo s ničím a jednotlivosti k sobě ani náznakem nepatřily. Strach ze smrti, krása letní noci a na první poslech zbytečný rozhovor.

   V odpovědi na naslouchání znělo, že ne všechno spolu musí souviset a občas se do jedněch událostí připletou jiné a vy musíte zjistit, co se týká vás. Mnohem silněji ale bylo cítit, že bolest a radost jsou tu proto, aby se vyvažovaly.

 

   Člověku tedy dává odpovědi naslouchání. Mně ukázalo, že bolest se dá léčit radostí a to mi dalo klid i sílu pomoct přítelkyni, když se předpovědi lékařů za pár týdnů vyplnily…

 

 

TAKŽE TAK…