Už asi pětadvacet let vidím špatně na dálku. Začal jsem s půlkami a skončil na pěti a šesti dioptriích. To není ani náznak postesknutí na nespravedlnost života, vím, že jsou nás kvanta. Navíc to neomezuje víc než tak, že člověk musí nosit brýle. Tedy zákon je povinně vyžaduje jen na řízení – jinak je na mně, jestli si je vezmu.
Není to problém ani při většině sportů (asi kromě boxu, ale ten mě nikdy nelákal) a dokonce ani při sexu, který se dá velmi snadno provozovat po hmatu. Průšvih ale hrozí v plaveckém bazénu, kam se snažím pravidelně chodit.
Na jedné z prvních schůzek jsme si s přítelkyní šli zaplavat. Musel jsem ji ale upozornit, že plavecké brýle nemám dioptrické a tak na mě musí mávat, abych ji poznal. Mohl jsem kvůli tomu říct, když jsem k ní doplaval, že je moje rande na slepo, ale představte si ten trapas, kdyby se tam zrovna sešli dva kamarádi a jeden na druhého zamával a já k němu plaval smějíc se a tlachajíc něco romantického nebo zamilovaného…
Poznat někoho na větší vzdálenosti než metr dva je prostě problém. Člověk všechno vidí jako rozmazané fleky. Pomůže třeba, když je v bazénu jen pár lidí a mezi nimi kamarád, který má úplně oholenou hlavu. To je identifikační znak, který rozeznáte i na deset až patnáct metrů. Nedávno jsem ho tam potkal, a když jsem odcházel, zamával mi na rozloučenou a já mu mohl bez problémů odpovědět.
Jenže on se ve skutečnosti rozkašlal a mával rukama tak divně, že mi potom došlo, že se spíš vztekal, že si loknul vody a pořádně se zakuckal. V domnění, že kvůli mně přestal plavat, jsem ho mohl nechat klidně utopit. Promiň, Jirko, to nebylo osobní.
Takových historek naštěstí moc nemám, ale jsou situace, které se opakují pravidelně, a i když nevypadají, mají potenciál způsobit průšvih. Jdu si – čumím do mlhy a najednou někdo řekne ahoj nebo dobrý den. Když je to zrovna dobře známý hlas, je to v pohodě, ale často nevím – mluví na mě? A odkud to bylo slyšet?
Někdy to má třeba podobu ruky, kterou mi někdo podává (to vidím) a já netuším, kdo je na jejím konci, dokud nepromluví. Nebo naopak slyším ze sprch známé hlasy, ale kamarády mezi ostatními nerozeznám.
Nemám proto moc na výběr a snažím se nasadit zmatený obličej civící do země. Pak mě lidé oslovují i s tím, že na mne mávnou a já mohu nějak civilizovaně zareagovat, protože toho si všimnout dokážu. Následně už to stačí celé vysvětlit tím, že jsem je hned neviděl proto, že vidím vše rozmazaně.
Bohužel ani tak se nemohu vyhnout vůbec nejnebezpečnější činnosti, kterou je civění. Třeba se osprchujete, otíráte se ručníkem a vedle vás se postaví někdo, kdo nic neříká. Tak na něj nenápadně mhouříte oči, jestli to není někdo známý. Nebo pár metrů od vás stojí někdo, jehož hlas i silueta se vám zdají povědomé. No a zpátky se ozve naštvané: „Chceš něco?!“
Nechci určitě kvůli tomu dostat po čumáku. Uvědomuji si, že když na někoho takhle civím, je to nepříjemné. Přesto mi jednu ubalit, nemá moc cenu, protože bych ani neviděl, odkud přiletěla a příště civěl zas.
Lepší bude, když náhodou potkáte v bazénu někoho, kdo se na vás divně dívá, se ho zeptat, jestli dobře vidí. Je to zdvořilejší, než říct Co chceš?! a předejdete tím zbytečnému mlácení lidí, kteří dávají práci našemu optickému průmyslu a očním lékařům…
Mimochodem, celé to má jednu výhodu, kvůli které si brýle sundávám už v šatně a ne až u bazénu. Nevidím ve sprchách, jak jsou na tom s výbavou ostatní chlapi a můžu tak žít v opojném přesvědčení, že ten můj, je největší na světě 🙂
TAKŽE TAK…